Květen 2015

Začátky, aneb ty největší sračky, které může člověk zplodit - část 2.

31. května 2015 v 4:11 | Fekete Verinen Stjerne |  Svatá kniha blbostí
Další část, nyní i se starými obrázky...


Začátky, aneb ty největší sračky, které může člověk zplodit - část 1.

31. května 2015 v 2:48 | Fekete Verinen Stjerne |  Svatá kniha blbostí
So, dnes(31.5) jsem si prohlížela staré články.
MOJE OČI.
Prostě, takové sračky jen tak neuvidíte. Navíc je to pochopitelné, když jsem hlavně psala, když mi bylo deset. Tehdy jsem VŮBEC neznala něco jako čárky, uvozovky a pravidla českého pravopisu.
Doufám, že vás toto alespoň trochu pobaví, oki.
Budu sem přidávat moje a Furčíkovy staré články. Já jsem se přezdívala Černá hvězda(Krvavý klan) a ona jako Karamelová hvězda(Mýtický klan), tak nás odlišíte.

Narozeniny

31. května 2015 v 1:04 | Fekete Verinen Stjerne |  Já a moje blitky
Toto je jeden z mnoha mých myšlenkových vejžblechtů. Jo, jo, bude jich čím dál tím víc. A teď o tom nejpodělanějším dni v roce - o narozeninách.

Stíny nad Tunandorem - kapitola 5.

30. května 2015 v 0:10 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
Neula se podívala na Rakalana a unaveně se posadila. Takovou vyčerpanost nezažila již dlouho. I Rakalan byl unavený, ten by ale však překonal i své možnosti pro to, aby se odsud se všemi dostal pryč. Nedivila se mu, ale zároveň věděla, že odpočatí budou mít větší sílu.
Všimla si, že Rakalan pootevřel zobák a začal nasávat pachy. Jakmile přestal, zatvářil se vítězoslavně.
"Ucítil jsi něco důležitého, že se tak tváříš?"
Přikývl. "Zachytil jsem pach Haikary a," nadechl se, "Utarna."
Neule se rozzářily oči a ucítila příval nové energie. Další dva přeživší!
"Pojďme pro ně!" sykla nedočkavě.
"Nechtělas náhodou odpočívat?" mrskl ocasem.
"Nemůžeme je ztratit."
Rakalan přikývl, opět zavětřil a vydal se společně s Neulou za pachem. Pozorně se rozhlíželi kolem, tiše našlapovali po krvavé kamenité zemi, naslouchali šepotu vánku, než je konečně spatřili.
Neule se rozbušilo srdce a začala po třech běžet za nimi. Byla velmi šťastná, div ji oči slzet nezačaly. Rakalan na rozdíl od ní šel stále poměrně pomalu a tiše.
"Haikaro! Utarne!" Oba dva se automaticky ohlédli a úlevně vzdychli. Teď ještě najít zbytek a mohou odejít z tohoto ostrova.
"Jak to, že nejsi zraněná?" podivila se Neula při pohledu na Haikaru.
"To kdybych věděla," pokrčila Haikara rameny. Neula se nevěřícně zamračila. Následovalo hrobové ticho. Všichni se tiše vzájemně prohlíželi.
"Fajn, a co teď budeme jako dělat?" prolomila ticho Haikara.
"Co jinýho, než hledat ostatní?" zavrčel Rakalan.
"Tak proč to neděláme?"
Rakalan už už otevíral zobák, aby ji jízlivě odpověděl, ale pak ho zavřel. Vzdal to.
"Tak tedy pojďme," pokrčil rameny Utarn, probodl pohledem svého bratra, otočil se a vydal se směrem na sever ostrova. Ostatní ho automaticky následovali.
II
Otevřela oči a úlevně si povzdechla. Ležela na zádech na vlhké, životodárné půdě. Klidně pozorovala klidnou, bezmračnou oblohu. Zaposlouchala se do šumění listí a veselému zpěvu ptáčků. Vše vypadalo tak poklidně, tak mírumilovně. Až nerealisticky.
Že by toto byly její květy snových dálek?
Postavila se, otřepala se a olízla si bok. Pozorovala pestrobarevné květiny a včelky létající kolem nich. Pokrčila se a přivoněla si k jedné z nich. Nádhera, pomyslela si.
Protáhla si své ztuhlé tělo a vydala se směrem k lesu. Náhle se však zarazila. Udeřil ji pach zděšených frilis. Snížil se tlak vzduchu. Podívala se se zatajeným dechem na oblohu. Již nebylo slunečno. Slunce zakryla hustá, krvavě rudá mračna. Vše se změnilo k nepoznání.
Květy se proměnily v slzy.
"Neulo! Neulo! Vstávej!" uslyšela hysterický řev Haikary. Pomalu otevírala oči. Byla zmatená. Pohlédla na rozmazanou tvář vyděšené Haikary.
"Rychle! Zkus vstát!" Panika v očích Haikary byla nakažlivá. S třepotem vstala a rozhlédla se. Už tu nebyli jen oni čtyři. Přidali se k nim Loora s Nierasem.
"Co se stalo…?"
"Na tom nesejde! Musíme zmizet!" sykla nervózně Loora a pohlédla na černočernou oblohu.
"Ale co Devandar, Auries a Estarn?" hlas se jí třásl, jak nejvíce mohl.
"Devandar je hned za tebou. Dlouho nevydrží!" Neula se ohlédla. Devandarovo velké tělo odevzdaně leželo na zemi. Dýchal nepravidelně a chraptivě. Polkla na prázdno. Tohle začínalo být velmi špatné. Naježila se jí srst. A uslyšela vzdálené hrdelní zařvání cizího predátora.
"Kvůli tomu musíme vypadnout. Tento tvor očividně zabil všechny frilisy na tomto ostrově. A jestli si nepospíšíme, budeme mezi nimi," mrskl ocasem Nieras.
"Ale jak odsud dostaneme Devandara, když se sotva hýbeme?"
"Nechte mě tu," zachraptěl náhle Devandar.
"Na to zapomeň," odsekl Rakalan.
"Přivedl jsem vás na to místo. A bez oběti se tu odsud nikdo nedostane," naléhal Devandar.
"Co tím myslíš?" zamračila se Haikara.
"Někdo musí to zvíře odlákat, aby ostatní mohli uniknout."
"Musí být i jiná možnost!" zavrtěla beznadějně hlavou Loora.
"Samozřejmě, že můžeme uniknout všichni společně. Ale ten tvor nás bude pronásledovat a je velká šance, že nás dostihne."
"A jak můžeme vědět, že ten tvor je rychlý?" ohrnula nos Haikara.
"Přemýšlej mozkem, ne zadkem," zakašlal Devandar v leže. "Kdyby byl pomalý, smečka by utekla."
"Ale co když tím vrahem nebyla ta stvůrnost?" zamumlal Nieras. Nastalo hrobové ticho. Napětí by se dalo krájet, čas se plazil nevídaně pomalu. Ticho proseklo další agresivní zařvání, již o něco bližší.
"Utíkejte!" zařval z plných plic známý hlas. Všichni se ohlédli za sebe a spatřili z dáli o život utíkajícího Estarna s Auries. A za nimi vrčel hubený, černý, obrovský plaz. Přibližovali se děsivě rychle. Haikara i s Rakalanem popadali Devandara, ten ale trval stále na své oběti. Všichni ho se smutkem pozorovali, přemlouvali ho, ale furt trval na svém. Dupot přibližujícího se ještěra byl čím dál tím hlasitější a děsivější. Frilisy věděly, že se hraje o vteřiny. Nebudou-li jednat rychle, nikdo nepřežije.
"Utíkejte, sakra!" zařvala opět zoufale unavená Auries, která hned nato zakopla o kámen. Spadla a okamžitě se pokusila vstát. Na to bylo však pozdě. Ještěr otevíral tlamu, aby mohl chňapnout Auries, ale jeho čelisti sklaply na prázdno. Naštvaně si odfrkl a mezitím se vyděšeně Auries plazila pryč. Ještěr udělal pár kolébavých kroků a opět se ji pokusil popadnout do svých čelistí
Všichni s vyděšenýma očima pozorovali, jak Auries visí na lesknoucí čelisti ještěra. Ten s ní začal naštvaně vrtět a následně ji hodil o skálu.

Okamžitě o ní ztratil zájem. Svýma žhnoucíma očima nyní propichoval pohledem zbytek frilis.

Stíny nad Tunandorem - kapitola 4.

30. května 2015 v 0:09 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
"Kde to proboha jsem?" zašeptal zděšeně Utarn, jakmile se probral celý zhmožděný na zemi. Byl sám překvapen, že žije a že nemá tak rozsáhlá zranění. Přeci jenom, přežít pád z takové výšky s takovým zraněním je téměř nemožné.
Mohla snad za to shnilá magie Tunandoru?
Opět začal vát vítr. Ale pro tentokrát slabý a chladný jako led. Přesto to Utarnovi připomnělo tu hrůzu, co se odehrála před několika hodinami.
Že jsem sem jenom letěl, pomyslel si. Pitomý Devandar. Mohl nás zabít.
Pomalu vstal a křečovitě se protáhl. Pokusil se udělat krok, ale podlomily se mu nohy a spadl na chladnou, vlhkou zem. Naštvaně si odfrkl. Co mohl taky čekat, než bolest. Téměř celá část života v Tevianu je složena z bolesti. Neznal nikoho, kdo by měl velmi šťastný život.
Zamával křídly, ačkoli nechtěl vzlétnout. Překvapivě zjistil, že jeho křídla jsou v pořádku. Když nemůže běžet, tak alespoň létat. To ho uklidnilo. Kdo ví, co se tu všeho skrývá.
Opět vstal a rozhlédl se. Kolem něj se rozprostíral slabší opar, takže s viditelností nebyl nijak zvlášť problém.
Problém byl v tom, co spatřil. Povalovala se tu rozdrásaná těla frilis. A aby toho nebylo málo, některé měli končetiny oddělené od těla. Někteří šťastlivci i hlavu.
Polkl a naježila se mu srst. Tohle byl pohled horší jak z hororu. Tak toto viděla Aurinko? Už se nedivil, že Moori měla takový strach a vyslala všechny válečníky a stopaře. Měli se vzájemně ochránit, a teď tu byl sám. Něco mu říkalo, že to stejné postihlo všechny. A než se najdou, bude pozdě.
Vytasil drápy a odhodlaně se podíval na zataženou oblohu. Najde je a dokáže, že je to skvělý a statečný válečník. Lepší, než Rakalan, či Devandar. Nikdy jim nevěřil. A oni přirozeně nevěřili zase jemu.
"Na co tak sebevědomě zíráš?" ozvalo se za Utarnem. Ten se bleskurychle za sebe otočil, rozhlédl se, ale nic neviděl. Pak ucítil bolest v nohou a zaúpěl. Cítil náhle bezmoc a odevzdanost vůči svému osudu.
"Tvůj pach strachu jde cítit na míle daleko."Utarnovi začalo docházet, kdo to je.
"Vylez," prskl. Následně se ozval smích a začala se před ním rýsovat bíločerná caserulská frilisa, která vypadala až podezřele zdravě.
"Tohle už nikdy nedělej," zavrčel Utarn. V jeho očích jiskřila zlost. Caserulanka nasadila nevinný výraz.
"Kde jsou ostatní?" zvážněla.
"Už bych je našel, kdybys mě nezdržela, Haikaro."
"O tom silně pochybuji."
"Proč nejsi vůbec zraněná?"
"Jak to mám vědět? Asi se nade mnou hvězdy smilovaly."
Utarn obrátil oči v sloup, otočil se a kulhal pryč. Haikara si odplivla a šla za ním. Opar se mezitím stával hustějším, nabývala vlhkost a vánek se stal ještě chladnějším. Zdejší půdy byly převážně kamenité a bez života. Utarn a Haikara se už nedivili, že Tuonellská smečka tak často lovila na cizím území. Kdyby vyvraždění této smečky nebylo tak kruté, dalo by se usoudit, že se jim pomstila velmi agresivní smečka jižních frilis, či volvern.
Pak tedy vyvstává další otázka. Proč se neusídlili po zjištění o bídnosti těchto krajů na jiné území? Proč tu zuby nehty zůstávali? Co je nutilo tu zůstat?
"Taky to cítíš?" zeptala se náhle Haikara.
"Co bych měl cítit?" zamračil se Utarn a zavětřil.
"Oheň."
"Bingo."
"Měli bychom to zkontrolovat. Jdeme," zavelel a kulhal tím směrem, kde byl cítit oheň. Vzhledem k tomu, že tu moc zeleně nebylo, se tolik nebál smrti uvnitř smrtících plamenů. Rovněž vypadalo, že každou chvíli se spustí déšť, ale určitě ne ten takové síly, který by je býval zabil.
"Jeskyně?" přivřela překvapeně oči Haikara.
"Cos čekala? Tento ostrov je plný kamenů," zamumlal Utarn, který pozoroval kouř, který vycházel z jeskyně.
"Někomu se asi nevyvedl táborák."
"Tohle není vtipné, Haikaro. Zrovna jsme na neznámém území, je tu plno mrtvých a je docela pravděpodobné, že budeme mezi nimi!"
Haikara si cosi pod vousy zavrčela a šla směrem k jeskyni. Plameny tam hladově olizovaly těla drobných nebožtíků, naštěstí se však oheň nedostal všude. Párkrát se rozhlédla, dokud nespatřila nápis napsaný krví. To už naštěstí přišel i Utarn.
"To museli udělat dvounozí!"
"O čem to mluvíš?"
"O tom nápisu."
"Kdybys dávala jako učeň pozor, zjistila bys, že kdysi dávno se frilisy inspirovaly dvounohými a vytvořili si své vlastní písmo. Ale teď se vzhledem k naší špatné anatomii téměř nepoužívá."
"Jsi nějak chytrej," ohrnula zobák Haikara, "víš aspoň, jak se to čte?"
Utarn přivřel oči a podíval se na nápis. "Mairista irma ilva, myslím,"
"Což znamená?"
"Vypadám snad jako ioras?" osopil se na ni. Haikara ustoupila dozadu.
"Tak pojďme hledat," povzdechla si, otočila se a šla pryč. Na Utarna nečekala. Stejně šel automaticky za ní.

Stíny nad Tunandorem - kapitola 3.

30. května 2015 v 0:08 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
"Mami...?"
"Ano, drahoušku?"
"Co se stane, když umřu?"
"Tvá duše se dostane do jiného světa."
"A do jakého?"
"Do tajemného mlžného světa, od kterého můžeš čekat nečekané - do Naivetu."
"Jsem mrtvá…?" zašeptala šedivá frilisa při pohledu na neprostupnou mlhu. Hlava ji třeštila, krvácelo ji ze zadní nohy, křídla měla unavená. Pokusila se postavit, ale únavou spadla na chladnou, kamennou zem. Zavětřila. Udeřil ji pach krve, hniloby, vlhkosti, mrtvol a beznaděje. Strachy se jí naježila srst. Uvědomila si, že není mrtvá. Je živá. Možná až moc. Ze včerejška si toho moc nepamatovala. Jen bouři a řev. Její vlastní řev.
Zavrtí hlavou, aby odehnala ty děsivé myšlenky. Vzpomněla si, že letěli i její přátelé. Zaúpí strachy a bolestí. Co když je tu teď jediná přeživší? A jak se dostane včas domů? Co když její smečku napadli kruté hladové boliaary?
"Mám ještě vůbec naději?" řekla si a přes palčivou bolest se postavila. Letmo si prohlédla svá zranění a konstatuje, že by bez léčení mohla pár dní vydržet. Začne pomahu, kolébavě chodit s prázdným výrazem.
"Co je naděje bez života…" zašeptala bezhlasně a hned nato kopla do něčeho měkkého a chlupatého, do něčeho, co přes hustou mlhu nemohl nikdo vidět.
"Neulo…"ozval se pod ní chraplavý hlas.
"Rakalane!" vykřikla Neula se slzami v očích. Není tu sama.
"Kde jsou ostatní…"
"N-nevím! M-můžeš vstát…?"
"Pochybuji…"
"Zkus to! N-nesmíš to vzdát! Nemůžu tě tu nechat!"
"Když myslíš…"zabručel unaveně Rakalan a pokusil se postavit. Syčel bolestí. Cítil, jak mu po těle stéká proužek krve. Cítil silnou bolest v pravé přední noze. Bylo to nesnesitené, ale zvládl to.
"Kurva… Jestli budu mít doživotní následky a stanu se vychovatelem… Nikdy to Devandarovi neodpustím…" v očích Rakalana sršely hněv a rozhořčení.
"Jestli je budeš mít ty, budou je mít všichni. A-"
"To už by se víc vyplatilo nás zabít a sežrat," zavrčel Rakalan a otřepal se. Jeho jasná srst byla celá zcuchaná a zkrvavená.
"Takto nemluv…" zamumlala Neula a sklonila hlavu. Oči ji začínaly slzet. Pomyšlení na to, že by skončila na samém chvostu společnosti jako vychovatel, ji děsilo. Už by nikdy nemohla svobodně létat. Už by nikdy nemohla objevovat nové končiny.
"Tak už pojďme, než nám vykrvácí," zavelel Rakalan a vydal se pomalu bezmyšlenkově rovně. Neula rychle zatřepala hlavou (to dělala vždycky, když ji někdo vyrušil při přemýšlení a řekl něco důležitého) a vydala se rychlejším krokem za ním. Všimla si, že silně kulhá na přední nohu. Nikdy si nemyslela, že by zrovna jí bylo líto někoho, jako je Rakalan. Navíc ji překvapilo, že ze začátku vypadal, že každou chvíli vypustí svou duši a teď už si tu bez nějakých velkých problémů kráčí hledat druhé. Povzdechla si. Rakalan musí být další z těch, kteří skrývají své pravé pocity a co nejvíc ignorují bolest.
"Konečně! Mlha ustupuje!" zvolala po chvíli vesele Neula, Rakalan ji však okamžitě zchladil pohledem.
"Ztiš se, můžeš přilákat zvířata!" zasyčel pronikavě Rakalan. Neula provinile sklonila hlavu. Jak mohla udělat něco takového? Už mláďatům se tluče do hlavy, že na neznámém území musí být co nejtišší. Jestli teď někdo přijde a zabije je, bude to jen její vina.
Ale co když přiláká své přátele?
"Omlouvám se, Rakalane," pípla Neula.
"Fajn, ale už se laskavě klidni. Jestli ještě zařveš, vytrhnu ti jazyk." Neule se naježila srst a podívala se do dáli. Rakalan se zamračil. Copak si myslela, že to bere doslova? Jakmile si všiml, že se Neula dívala za něho, otočil se a spatřil jeskyni. Mrskl ocasem.
"Hm. Myslíš, že tam budou?"
"Snad ano! Jeskyně jsou dobrým místem k přečkání. A když tam nebudou, můžeme si na chvíli odpočinout." Rakalan jen mlčky přikývl a vydal se směrem ke staré jeskyni. Zároveň se začal zvedat chladný vítr. Neula z té jeskyně náhle dostala strach, ale věděla, že by se tam podívat měla. Už jen z toho důvodu, že by bylo poněkud nevhodné tu zůstat, když Rakalan jde. Pro ustrašené tu není mezi stopaři místo.
"Proč tu stojíš?" zavrčel náhle Rakalan před vchodem. Neula zatřepala hlavou, omluvila se a rozeběhla se k němu.
"Jsi v pořádku? Nemyslím fyzicky, to vidím sám, ale psychicky. Chováš se divně."
"Nemám z té jeskyně dobrý pocit."
"Ty se taky bojíš všeho," obrátil Rakalan oči v sloup a i s ustrašenou Neulou vstoupil. Okamžitě zavětřil a udeřil ho pach hniloby, smrti a něčeho neidentifikovatelného.
"Potřebuji světlo," zašeptal Rakalan. Neula přikývla, zvedla hlavu nahoru, zavřela oči, pootevřela zobák a začala chrlit oheň, pomocí něhož dokonce neúmyslně zapálila pár okolních věcí.
Ohnivé světlo odhalilo krvavý teror v tuonellské školce. Všude se povalovala drobná tělíčka mláďat frilis a furseon v počátečním rozkladu. Nesměly chybět ani kosti a krutě rozpáraná těla dospělců. Takovou hrůzu by nerozpoutaly ani rozzuřené boliaary. Vypadalo to moc i na volverny.
Která zrůda by toto mohla pro zábavu spáchat?
"Neulo, musíme zmizet. Okamžitě." Rakalan byl sám překvapen, jak zní vyděšeně. Neula přestala s ohněm a okamžitě, bolest nebolest, se rozeběhla. Rakalanovi útěk vzhledem k zranění trval déle.
"C-co budeme dělat?" koktala Neula.

"Jít pro ostatní a najít způsob, jak se odtud rychle dostat," zašeptal Rakalan, ačkoli věděl, že bude téměř nemožné se odsud dostat živí.

Stíny nad Tunandorem - kapitola 2.

30. května 2015 v 0:07 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
Cítím ve vzduchu strach a napětí. Cítím ve vzduchu vichřici. Cítím ve vzduchu krev. Jestlipak již temnota hladí naši srst a hraje si s našimi osudy?
"Co se stalo, Moori?" sykl naléhavě Devandar velitelce smečky. Ta znepokojeně mávla ocasem a povzdechla si. "Aurinko měla vizi, Devandare. Krvavou vizi. Nesmíme nic zanedbat. Prosím, okamžitě zorganizuj skupiny stopařů a válečníků, kteří prohledají nejbližší vzdušné ostrovy."
"Ale tak bude tábor oslaben, Moori. Všichni válečníci i se stopaři budou pryč!"
"Devandare, všichni prodělali alespoň částečně bojový výcvik. Všichni se umí ubránit. A pochybuji, že by někdo zaútočil. Nejsme s nikým ve křížku a nechodíme na území jiných. A teď běž." Devandar přivřel oči, mrsknul ocasem a mlčky odešel ke skupině zmatených válečníků a stopařů.
"Že to byl jenom planý poplach?" zeptala se s nadějí v očích Auries.
"Zklamu tě. Musíme okamžitě vyrazit, poletíme všichni společně. Není čas na rozdělování do skupin, navíc společně budeme silnější."
"Co se vůbec stalo?" zavrčel Utarn a probodl Devandara pohledem.
"Aurinko měla vizi. Neznám podrobnosti, ale vypadá to velice vážně."
"Takže kvůli vizi máme chodit na cizí ostrovy? Paráda! Všechny si znepřátelíme!" prskla Haikara.
"Uklidněte se! Nebudeme přeci takto odporovat rozkazům velitelky! Není přeci šílená, musí vědět, do čeho se jde. A čím dřív vyrazíme, tím dřív to budeme mít za sebou a dělat si své," zchladil všechny Nieras. Devandar přikývl Nierasovi na důkaz vděčnosti, že všechny rychle zklidnil.
Následně rychle seřadil všechny od nejlepších letců po ty nejslabší.
"Připraveni?"
"Ano."
A všichni vzlétli vzhůru do výšin tunandorských hledaje odpověď na vizi Aurinko.
"Tohle byl fakt špatnej nápad!" zasyčela hlasitě Haikara, která stěží držela krok s ostatními kvůli nastávající vichřici. O chvílí později byla znát únava i u zkušených a fyzicky zdatných letců. Kromě vichru se začalo nebezpečně zatahovat.
"Děláš, jako bychom mohli předpovědět počasí!" sykl zadýchaně Rakalan mávajíc silně křídly, aby si udržel svou pozici vepředu, je však patrné, že nebude trvat dlouho a unaví se natolik, že pozici ztratí.
"Devandare, kolik ostrovů zbývá k prohledání?" křikla Neula, aby ji bylo slyšet přes vichřici.
"Ještě jeden. Abraidan."
"Cože?"
"Abraidan!"
"To jsem slyšela! Ale vždyť tam sídlí Tuonellská smečka! Nemůžeme chodit na území takových smeček, je to nebezpečné!"
"Myslíš, že to nevím?" odsekl Devandar. "Nejsem hloupý. Ale na Abraidan musíme, zněly tak rozkazy."
"Devandare, říká ti něco pud sebezáchovy? Ano, to je přesně to, co Neula má a ty ne," zavrčel pohrdavě Utarn.
Slova Utarna Devandara viditelně vytočila, však neřekl ani slovo, jen mlčky letěl směrem k ostrovu Abraidan. Když letěl on, museli letět i ostatní, jinak by měli stoprocentní průšvih u velitelů. A to nikdo nechtěl. Navíc, pokud by se něco nezdařilo nebo by někdo měl nějaké následky, u velitelů by to odnesl nepochybně právě Devandar. A možná právě na Abraidanu se stala ona věc, co viděla Aurinko ve snu.
Anebo taky ne.
"Devandare, sakra, měj rozum a leťme zpátky! Letíme přímo do bouře!" vřískla hystericky Haikara, jakmile se vichr stal silnějším a oblohou začaly sršet blesky a rozpršelo se. Všichni bylo viditelně na pokraji sil, ale Devandar na to nedbal.
"Už jsme skoro tam, nemůžeme se vrátit!"
"Sakra, Devandare, už dál nemůžeme a-"zavrčela Haikara, ale přerušil ji pronikavý křik. Se zúženýma očima se podívala pod sebe a spatřila drobné, šedivé tělíčko vyděšené Neuly padající velkou rychlostí dolů. Zděšením ztratili všichni kontrolu nad letem a začali společně s Neulou s křikem padat. Byli vysoko a mračno bylo natolik husté, že neviděli na zem. Déšť se stával čím dál tím silnějším a za nedlouho jsou všichni nejen vyděšení, ale i promoklí. Vítr začíná mít sílu orkánu a všichni zavrhli naděje na přežití; vichr si s nimi hrál jako s hadrovými panenkami.
A to už si i Devandar uvědomil, že udělal osudovou chybu. Kvůli němu všichni zemřou. Kvůli němu přijde smečka o velmi důležité členy.

Byl opravdu tak špatným zástupcem?

Stíny nad Tunandorem - kapitola 1.

30. května 2015 v 0:07 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
Otevřu oči. Stejné místo, stejné nevinné tváře. Všichni jsou zde. Sebevědomý Niel snažíc se svým způsobem pobavit ostatní, jeho sestra Lu, která je neustále v jeho blízkosti, tvoří dvojici zvanou Nielu. Dále pak tichá myška Lautturi, uřvaný Satair, Amoran věčně naštvaný na Satira, tichá Utu, aktivní Etana, která momentálně pobíhá všude kolem a šlape všem otravným na nohy svými kopýtky, inteligentní zrzka Veri, starostlivá Ariza, plachý Eruan, vtahující se Congi a Varis přezdívaný díky své srsti jako Havran. Možná ještě někdo do naší skupiny přibude.
A pak je tu Turri. Okamžitě mi padla do oka. Její krásná černá srst, její oči typické pro caserulany, její nepřístupnost, její vše. Chci se s ní seznámit. Chci s ní být. Chci s ní vše, než bude pozdě.
"Uklidněte se!" zvolala hlasitě Suura do velké jeskyně pro mláďata ležící na samém okraji vzdušného ostrova. Koho kdy napadlo je dávat zrovna sem? Mohou projít jeskynní uličkou, která vede k velké skalní plošině, kde dříve spali učňové, a startovaly se letecké závody. Mladí mohou z té plošiny kdykoli spadnout na nebezpečnou zem. A teď nejsou zrovna časy, kde by se mohlo zrovna plýtvat mladými.
Všichni po příchodu Suury zmlkli a nasadili nevinné tváře. Suura si smutně povzdechla a prohlédla si všechna mláďata. Budou schopni přijmout mezi sebe zatoulané cizince? Smečka teď potřebuje jak psychicky, tak fyzicky zdravá mláďata, ale ani vychovatelé někdy nemohou zabránit ostrakizování, které může jedincům poznamenat duši. Sama ví, jaké to je. NIc takového se nesmí stát. Už ne.
"Ty vole, to je debil," potlačil smích Rondar a podíval na zmateného Decana a následně na Scintillu. "S jakými idioty jsem se to proboha octl?"
"Neměl jsi jít na hlídače," řekl prostě Kettu a mrskl ocasem.
"Jo, přesně, neměl jsi jít na hlídače! Počkat, co?" sykl ke konci zmateně Decan. Rondar vypadal, že se každou chvíli zblázní a sežehne všechny svým ohněm.
Co tu proboha dělá Decan, který je totálně mimo? Scintilla má alespoň postřeh, ale Decan ani to. Někdo by ho měl jemně kousnout do krku, aby se probudil a dělal svou práci. Když chce celý den nic nedělat, tak ať jde na vychovatele nebo na válečníka! Válečníci většinu dne odpočívají, nebo kritizují ostatní, a když se moc nudí, jdou pomoct ostatním s prací(většinou lovcům, aby pak dostali větší příděl potravy). Přeci jenom, poslední dobou ostatní smečky na jejich území nechodí, takže nemají co dělat. A vychovatelům stačí jenom trpělivost, když mladí otravují, ale tu Decan ani nepotřebuje, protože je furt ve svém světě.
"Oh můj bože, to je tak roztomilý drobeček!" začala se náhle rozplývat Scintilla a rozběhla se k blízkému údolíčku.
"To určitě zase bude nějaký mládě volverny, který by samou roztomilostí sežrala," zavrčel si sám pro sebe Rondar a rozeběhl se za Scintillou. S ní budou ještě problémy!
"Tak cos našla?" zavrčel podrážděne Rondar na Scintillu.
"Nejsou krásní?" ohlédla se k Rondarovi a ukázala mu dvě zmatená mláďata frilis.
"Nemůžeme si dovolit další vyžírky, stačí nám vychovatelé!" zašklebil se.
"Čím víc mláďat, tím líp," zamumlal ze zálohy dobře známý hlas.
"Utarne?" řekli Rondar a Scintilla sborově.
"Přišel jsem se za vámi podívat, jak děláte svou práci."
"To mají za práci zástupci, idiote."
"Kašlat na toho hlupáka!" křikl Utarn. Tohle bylo jeho slabé místo. Je dobře známo, že mu Devandar ukradl pozici zástupce. Nesnášel ho a nesnášet ho ještě dlouho bude.
"Brácho, dám ti radu. Otoč se a odcupitej k táboru a běž si válet šunky s ostatními válečníky dřív, než tě Kettu práskne. Nezapomeň. Kettu má oči všude," zašklebil se Rondar a potlačil smích.
Utarn zvedl hlavu a přivřel oči. Změřil si pohledem Rondara Drzopohledáckého. Následně popadl mláďata a odešel.
"Ty vole, on to fakt zbaštil!"
"Aurinko, co se děje? Další vize?" zeptal se staroslivě Moscus jasně žluté léčitelky.
"Ano," zamumlala bolestně Aurinko a vstala.
"Popiš ji, prosím," hlesla velitelka smečky.
"Viděla jsem jednu smečku. Tiše čekali na útok volvern. P-pak už jsem viděla jenom střípky. Zoufalá mláďata, všude krev, mlha, výkřiky… J-já fakt nevím, co to všechno má znamenat…"
Moori rozhodně zvedla hlavu a vyběhla z léčitelského doupěte.
"Nechť stopaři i s válečníky prohledají všechny vzdušné ostrovy v okolí!"

Rozpis Dalorconské smečky

29. května 2015 v 23:28 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
Vůdci
Tryseic - šedivá ibadiuská frilisa se zelenýma očima a bílými tlapami a špičkou ocasu, má jizvu u zobáku, je fyzicky zdatný, moc toho nenamluví, mladší si myslí, že je přísný. Má ohnivou magii
Moori - hnědá ibadiuská frilisa s jantarovýma očima, stříbrné tlapy a špička ocasu, dobrá letkyně, často má strach o smečku, ale nedává to najevo. Ohnivá magie

Zástupce
Devandar - černá tajemná caserulská frilisa, modré tlapy i oči, zdatný v boji, magie ohně

Léčitelé
Moscus - šedivá ibadiuská frilisa
Aurinko - zlatá furseona(mix ibadiuské a caserulské frilisy - černo-nějaké oči a opeřená křídla), oči chytají různé odstíny modré

Válečníci
Tenran - světle šedá furseona se stříbrnými fleky a modrýma očima, ohnivá magie
Loora - stříbrná ibadiuská frilisa s černými pruhy a tlapami, modré oči, vodní magie
Nieras - bílá ibadiuská frilisa s hnědými tlapami a zády, při bitvě přišel o oko, ohnivá magie
Auries - béžová ibadiuská frilisa s bílými tlapami, skvělý letec, ohnivá magie
Utarn - zrzavá caserulská frilisa s černými pruhy, ohnivá magie
Rakalan - zlatá caserulská frilisa s černými pruhy, elektrická magie
Haikara - bílá caserulská frilisa s černými tlapami a pruhy, magie neviditelnosti

Lovci
Toras - hnědočerná ibadiuská frilisa se zelenýma očima, ohnivá magie
Oksa - černá caserulská frilisa se zelenýma očima i tlapami, magie země (údajně nezkušená)
Koira - béžová furseona(místo zobáku má tlamu) s černou skvrnou sahající od zad skoro až k břichu, na všech nohou tlapy, velmi odvážná, ohnivá magie
Virtute - ibadiuská rezavá frilisa s bílými ponožkami a koncem ocasu, žluté oči, magie energie
Callandra - zrzavohnědá ibadiuská frilisa s místy světlejší srstí a zelenýma očima, magie iluzí
Merilla - zrzavohnědá ibadiuská frilisa s modrozelenýma očima, magie větru

Hlídači
Darren - zjizvená šedo-bílo-černá furseona s ledově modrýma očima, magie smyslů
Kettu - zrzavá furseona s protáhlou tlamu a černými tlapami, moc toho nenamluví, ohnivá magie
Scintilla - zlatavá ibadiuská frilisa s černými tlapami a špičkou ocasu, žluté oči, má velmi dobrý postřeh, ale inteligenci bídnou
Rondar - hnědá ibadiuská frilisa s jantarovýma očima, je znám svými vtipy a místy drzým chováním a hlavně svým "Ty vole, to debil," a rovněž specifickými výtlemy, ohnivá magie
Decan - tmavošedá ibadiuská frilisa se zelenýma očima, dobře se zná s Rondarem, poslední dobou je však trochu mimo, takže na něj často někdo řve, ohnivá magie

Učitelé
Jeo - šedá furseona frilisa s fialovýma očima, magie země
Boreot - hnědá furseona se zrzavými skvrnami, na zadníc nohou jsou kopyta, ohnivá magie
Lanka - béžová ibadiuská frilisa s šedomodrými tlapami, ohnivá magie
Sourris - stříbrná caserulská frilisa s modrýma očima, jde z něho někdy docela strach, magie vody

Ioras
-(poslední zemřel)

Stopaři
Neula - drobná, rychlá šedivá ibadiuská frilisa s oranžovýma očima, do všeho je ned zapálená, ohnivá magie
Estarn - hnědobílá ibadiuská frilisa se zelenýma očima, moc toho nenamluví, málo co ho nadchne, ohnivá magie

Vychovatelé
Jilnar - bílá ibadiuská frilisa s jasně modrýma očima a hnědými tlapami, má zjizvenou nohu a v mládí si hodně poranil křídla, takže i let je u něj špatný, bez magie
Suura - světle šedomodrá ibadiuská frilisa, bez magie

Matky
-
Učedníci
-(buď zemřeli, nebo již jsou vycvičeni, čeká se na zestárnutí mladých)
Mláďata (abyste se nedivili vysokému počtu, pár z nich je právě nalezených)
Kallira - světle šedá furseona s bílými tlapami a zelenožlutýma očima
Niel - bílá ibadiuská frilisa s černými tlapami a pruhy, modré oči
Lu - bílá ibadiuská frilisa se zrzavými tlapami a pruhy, modré oči, sestra Niela
Utu - bílá ibadiuská frilisa s šedými tlapami, špičkou ocasu a křídel, naoranžovělé oči
Lautturi - světle šedá, tichá ibadiuská frilisa s modrýma očima
Turri - černá caserulská frilisa s fialovýma očima a tlapami.
Etana - hnědá ibadiuská frilisa se světlounce modrými tlapkami, zadní končetiny jsou však kopyta
Varis - tmavě šedá, skoro černá ibadiuská frilisa s modrýma očima
Veri(Verta) - zrzavočervená furseona rudými tlapami a žlutýma očima, sestra Utu
Anandora - bílá ibadiuská frilisa s modrými tlapkami a zelenomodrýma očima
Satair - zlatá ibadiuská frilisa s jasně modrýma očima
Amoran - šedomodrá ibadiuská frilisa s modrýma očima a černými tlapami
Congi - bílá ibaduská frilisa s modrýma očima a šedými tlapkami a špičkou ocasu
Ariza - tmavomodrá frilisa s tyrkysovými tlapami a rudorůžovýma očima
Eruan - šedivá frilisa s černými tlapkami a modrýma očima
Vallir(Valo) - pískově žlutá ibadiuská frilisa s bledě modrýma očima
Lumi - bílá, na jedno oko slepá furseona s šedomodrým okem, namodralými tlapkami a černou špičkou ocasu


Stíny nad Tunandorem - úvod

29. května 2015 v 22:16 | Fekete Verinen Stjerne
Země ztracená byla pokryta osamělou rouškou temnoty. Nikdo se neprobudil ze svého snu.
Tyto řádky byly prvním, co se jí vsunulo do mysli, když přišla k vědomí. Obklopovala ji nekonečná, hustá mlha. Nic neviděla, v uších ji hučelo jako po hlučném, ostrém boji frilis a volvern. Těžce se jí dýchalo, myšlenky se jí vířily jedna přes druhou, cítila těžkou únavu. A hlavně strach. Chtěla se před ním ochránit zavřením očí, ale nepomohlo to. Strachu se v tomto stavu těžce ubrání.
Uvědomila si, že leží na břiše, uvědomila si, že nemůže pohnout svými křídly. Kolem ní panoval těžký chlad a vlhkost. Zhluboka se nadechla, však hned nato začala kašlat. Kašlat krev. To ji natolik vyděsilo, že bolest nebolest, únava neúnava, bleskurychle vstala a letmo se s vykulenýma očima rozhlédla kolem. Mlha byla stále neproniknutelně hustá, což jen a jen podporovalo její strach.
Zavětřila. Vzduch byl cítit beznadějí a krví. Připadala si, jako by pozřela všechny omamné látky Tevianu, ale neudělala to, to bylo vše, co věděla.
"Eirastasa i la pala," ozval se zoufale dětský hlas směrem ze školky. Rychle se otočila, rozbušilo se jí srdce, začala rychle dýchat. Co to bylo? Nezdálo se jí to jenom? Co když někdo potřebuje její pomoc? Co když je to léčka? Příliš mnoho otázek, málo odpovědí. Věděla, že má jen dvě možnosti: buď stát a přihlížet všemu, co se stane nebo se podívat, co to bylo.
Mrskla svým tenkým ocasem, nadechla se, otočila se a pomalu našlapovala po vlhké zemi vzdušného ostrova směrem ke školce. Každým krokem, každým nadechnutím cítíla větší napětí, větší strach. Tudíž si i méně věřila, měla sto chutí se vrátit, ale věděla, že již není cesty zpět. Mlha nebyla již tak hustá, takže viděla obrysy doupětě pro mláďata. Olízla si tlamu a vstoupila do chladného doupěte. Však na pár kroků ucítila, že šlápla na něco měkkého. Znechuceně se podívala pod nohy a vykřikla hrůzou.
Šlápla na rozdrásanou, šedočernou frilisu. Krev byla roztříštěna všude kolem. Chvíli se zděšeně potácela kolem, než si všimla krvavého nápisu na stěně jeskyně. "Mairista irma ilva," bylo psáno Starým jazykem. Začala utíkat, nevadilo jí, že zakopává o uříznuté končetiny svých starých bližných ze smečky Tuonella. Chtěla naivně utéct z této noční můry. Chtěla přežít. Chtěla být zase šťastná a s přáteli.
Kéž by to jen šlo.
Při zoufalém pokusu utéct pryč zakopla po chvíli o kámen. Srdce ji bušilo jako o závod, popadala zděšeně dech. Jakmile se pokoušela vstát, všimla si černé siluety v mlze, která mezitím ustupovala.
"Prosím… Zachraň mě…" zachraptěla tiše.
Silueta se přibližovala, bylo slyšet, jak dotyčná bytost dýchá, jak opatrně našlapuje na vlhkou půdu. Bylo slyšet úplně vše.
"Prosím…" hlesla beznadějně, zavřela oči a samou slabostí si lehla na vlhkou zem.
Pak už byly slyšet jen dvě věci.
Seknutí do krku a tekoucí krev.

Zkopírováno s úpravami z mého starého blogu


Flag Counter


Stats


Map