Stíny nad Tunandorem - kapitola 3.

30. května 2015 v 0:08 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
"Mami...?"
"Ano, drahoušku?"
"Co se stane, když umřu?"
"Tvá duše se dostane do jiného světa."
"A do jakého?"
"Do tajemného mlžného světa, od kterého můžeš čekat nečekané - do Naivetu."
"Jsem mrtvá…?" zašeptala šedivá frilisa při pohledu na neprostupnou mlhu. Hlava ji třeštila, krvácelo ji ze zadní nohy, křídla měla unavená. Pokusila se postavit, ale únavou spadla na chladnou, kamennou zem. Zavětřila. Udeřil ji pach krve, hniloby, vlhkosti, mrtvol a beznaděje. Strachy se jí naježila srst. Uvědomila si, že není mrtvá. Je živá. Možná až moc. Ze včerejška si toho moc nepamatovala. Jen bouři a řev. Její vlastní řev.
Zavrtí hlavou, aby odehnala ty děsivé myšlenky. Vzpomněla si, že letěli i její přátelé. Zaúpí strachy a bolestí. Co když je tu teď jediná přeživší? A jak se dostane včas domů? Co když její smečku napadli kruté hladové boliaary?
"Mám ještě vůbec naději?" řekla si a přes palčivou bolest se postavila. Letmo si prohlédla svá zranění a konstatuje, že by bez léčení mohla pár dní vydržet. Začne pomahu, kolébavě chodit s prázdným výrazem.
"Co je naděje bez života…" zašeptala bezhlasně a hned nato kopla do něčeho měkkého a chlupatého, do něčeho, co přes hustou mlhu nemohl nikdo vidět.
"Neulo…"ozval se pod ní chraplavý hlas.
"Rakalane!" vykřikla Neula se slzami v očích. Není tu sama.
"Kde jsou ostatní…"
"N-nevím! M-můžeš vstát…?"
"Pochybuji…"
"Zkus to! N-nesmíš to vzdát! Nemůžu tě tu nechat!"
"Když myslíš…"zabručel unaveně Rakalan a pokusil se postavit. Syčel bolestí. Cítil, jak mu po těle stéká proužek krve. Cítil silnou bolest v pravé přední noze. Bylo to nesnesitené, ale zvládl to.
"Kurva… Jestli budu mít doživotní následky a stanu se vychovatelem… Nikdy to Devandarovi neodpustím…" v očích Rakalana sršely hněv a rozhořčení.
"Jestli je budeš mít ty, budou je mít všichni. A-"
"To už by se víc vyplatilo nás zabít a sežrat," zavrčel Rakalan a otřepal se. Jeho jasná srst byla celá zcuchaná a zkrvavená.
"Takto nemluv…" zamumlala Neula a sklonila hlavu. Oči ji začínaly slzet. Pomyšlení na to, že by skončila na samém chvostu společnosti jako vychovatel, ji děsilo. Už by nikdy nemohla svobodně létat. Už by nikdy nemohla objevovat nové končiny.
"Tak už pojďme, než nám vykrvácí," zavelel Rakalan a vydal se pomalu bezmyšlenkově rovně. Neula rychle zatřepala hlavou (to dělala vždycky, když ji někdo vyrušil při přemýšlení a řekl něco důležitého) a vydala se rychlejším krokem za ním. Všimla si, že silně kulhá na přední nohu. Nikdy si nemyslela, že by zrovna jí bylo líto někoho, jako je Rakalan. Navíc ji překvapilo, že ze začátku vypadal, že každou chvíli vypustí svou duši a teď už si tu bez nějakých velkých problémů kráčí hledat druhé. Povzdechla si. Rakalan musí být další z těch, kteří skrývají své pravé pocity a co nejvíc ignorují bolest.
"Konečně! Mlha ustupuje!" zvolala po chvíli vesele Neula, Rakalan ji však okamžitě zchladil pohledem.
"Ztiš se, můžeš přilákat zvířata!" zasyčel pronikavě Rakalan. Neula provinile sklonila hlavu. Jak mohla udělat něco takového? Už mláďatům se tluče do hlavy, že na neznámém území musí být co nejtišší. Jestli teď někdo přijde a zabije je, bude to jen její vina.
Ale co když přiláká své přátele?
"Omlouvám se, Rakalane," pípla Neula.
"Fajn, ale už se laskavě klidni. Jestli ještě zařveš, vytrhnu ti jazyk." Neule se naježila srst a podívala se do dáli. Rakalan se zamračil. Copak si myslela, že to bere doslova? Jakmile si všiml, že se Neula dívala za něho, otočil se a spatřil jeskyni. Mrskl ocasem.
"Hm. Myslíš, že tam budou?"
"Snad ano! Jeskyně jsou dobrým místem k přečkání. A když tam nebudou, můžeme si na chvíli odpočinout." Rakalan jen mlčky přikývl a vydal se směrem ke staré jeskyni. Zároveň se začal zvedat chladný vítr. Neula z té jeskyně náhle dostala strach, ale věděla, že by se tam podívat měla. Už jen z toho důvodu, že by bylo poněkud nevhodné tu zůstat, když Rakalan jde. Pro ustrašené tu není mezi stopaři místo.
"Proč tu stojíš?" zavrčel náhle Rakalan před vchodem. Neula zatřepala hlavou, omluvila se a rozeběhla se k němu.
"Jsi v pořádku? Nemyslím fyzicky, to vidím sám, ale psychicky. Chováš se divně."
"Nemám z té jeskyně dobrý pocit."
"Ty se taky bojíš všeho," obrátil Rakalan oči v sloup a i s ustrašenou Neulou vstoupil. Okamžitě zavětřil a udeřil ho pach hniloby, smrti a něčeho neidentifikovatelného.
"Potřebuji světlo," zašeptal Rakalan. Neula přikývla, zvedla hlavu nahoru, zavřela oči, pootevřela zobák a začala chrlit oheň, pomocí něhož dokonce neúmyslně zapálila pár okolních věcí.
Ohnivé světlo odhalilo krvavý teror v tuonellské školce. Všude se povalovala drobná tělíčka mláďat frilis a furseon v počátečním rozkladu. Nesměly chybět ani kosti a krutě rozpáraná těla dospělců. Takovou hrůzu by nerozpoutaly ani rozzuřené boliaary. Vypadalo to moc i na volverny.
Která zrůda by toto mohla pro zábavu spáchat?
"Neulo, musíme zmizet. Okamžitě." Rakalan byl sám překvapen, jak zní vyděšeně. Neula přestala s ohněm a okamžitě, bolest nebolest, se rozeběhla. Rakalanovi útěk vzhledem k zranění trval déle.
"C-co budeme dělat?" koktala Neula.

"Jít pro ostatní a najít způsob, jak se odtud rychle dostat," zašeptal Rakalan, ačkoli věděl, že bude téměř nemožné se odsud dostat živí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Flag Counter


Stats


Map