Stíny nad Tunandorem - úvod

29. května 2015 v 22:16 | Fekete Verinen Stjerne
Země ztracená byla pokryta osamělou rouškou temnoty. Nikdo se neprobudil ze svého snu.
Tyto řádky byly prvním, co se jí vsunulo do mysli, když přišla k vědomí. Obklopovala ji nekonečná, hustá mlha. Nic neviděla, v uších ji hučelo jako po hlučném, ostrém boji frilis a volvern. Těžce se jí dýchalo, myšlenky se jí vířily jedna přes druhou, cítila těžkou únavu. A hlavně strach. Chtěla se před ním ochránit zavřením očí, ale nepomohlo to. Strachu se v tomto stavu těžce ubrání.
Uvědomila si, že leží na břiše, uvědomila si, že nemůže pohnout svými křídly. Kolem ní panoval těžký chlad a vlhkost. Zhluboka se nadechla, však hned nato začala kašlat. Kašlat krev. To ji natolik vyděsilo, že bolest nebolest, únava neúnava, bleskurychle vstala a letmo se s vykulenýma očima rozhlédla kolem. Mlha byla stále neproniknutelně hustá, což jen a jen podporovalo její strach.
Zavětřila. Vzduch byl cítit beznadějí a krví. Připadala si, jako by pozřela všechny omamné látky Tevianu, ale neudělala to, to bylo vše, co věděla.
"Eirastasa i la pala," ozval se zoufale dětský hlas směrem ze školky. Rychle se otočila, rozbušilo se jí srdce, začala rychle dýchat. Co to bylo? Nezdálo se jí to jenom? Co když někdo potřebuje její pomoc? Co když je to léčka? Příliš mnoho otázek, málo odpovědí. Věděla, že má jen dvě možnosti: buď stát a přihlížet všemu, co se stane nebo se podívat, co to bylo.
Mrskla svým tenkým ocasem, nadechla se, otočila se a pomalu našlapovala po vlhké zemi vzdušného ostrova směrem ke školce. Každým krokem, každým nadechnutím cítíla větší napětí, větší strach. Tudíž si i méně věřila, měla sto chutí se vrátit, ale věděla, že již není cesty zpět. Mlha nebyla již tak hustá, takže viděla obrysy doupětě pro mláďata. Olízla si tlamu a vstoupila do chladného doupěte. Však na pár kroků ucítila, že šlápla na něco měkkého. Znechuceně se podívala pod nohy a vykřikla hrůzou.
Šlápla na rozdrásanou, šedočernou frilisu. Krev byla roztříštěna všude kolem. Chvíli se zděšeně potácela kolem, než si všimla krvavého nápisu na stěně jeskyně. "Mairista irma ilva," bylo psáno Starým jazykem. Začala utíkat, nevadilo jí, že zakopává o uříznuté končetiny svých starých bližných ze smečky Tuonella. Chtěla naivně utéct z této noční můry. Chtěla přežít. Chtěla být zase šťastná a s přáteli.
Kéž by to jen šlo.
Při zoufalém pokusu utéct pryč zakopla po chvíli o kámen. Srdce ji bušilo jako o závod, popadala zděšeně dech. Jakmile se pokoušela vstát, všimla si černé siluety v mlze, která mezitím ustupovala.
"Prosím… Zachraň mě…" zachraptěla tiše.
Silueta se přibližovala, bylo slyšet, jak dotyčná bytost dýchá, jak opatrně našlapuje na vlhkou půdu. Bylo slyšet úplně vše.
"Prosím…" hlesla beznadějně, zavřela oči a samou slabostí si lehla na vlhkou zem.
Pak už byly slyšet jen dvě věci.
Seknutí do krku a tekoucí krev.

Zkopírováno s úpravami z mého starého blogu
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Flag Counter


Stats


Map