Srpen 2015

POZASTAVENÍ

23. srpna 2015 v 18:31 | Fekete Verinen Stjerne |  Já a moje blitky
Guys, pozastavuju blog na dobu neurčitou. Postihla mě krize. Je mi příšerně, nemám co psát, nemám chuť psát. Tu nechuť psát posiluje hlavně fakt, že začíná škola (toto bude nejhorší rok vůbec) a že se tu sem tam ukážou dva lidi. Nemá moc smysl psát pro dva lidi. A ne, že ne. Pochybuju, že mě to za chvíli přejde.
Uvidíme se později. Jestli někdy vůbec.

Greeneyes

18. srpna 2015 v 14:14 | Fekete Verinen Stjerne |  Členové Sovího klanu

Jméno: Greeneyes
Překlad jména: Zelenook
Postavení: Válečník
Věk: 3,1 let
Rodiče: ???
Sourozenci: ???
Nevlastní sourozenci: ???
Původ: Tulák
Vlastnosti: Přátelský upřímný kocour, dobrý bojovník a lovec
Partner: Swiftfoot
Koťata: Whitepaw, Spacepaw, Polarpaw, Greywhisker, Blackspots
Učedník: Wildflame
Příčina smrti: Starvation

Rabbittail

18. srpna 2015 v 13:09 | Fekete Verinen Stjerne |  Členové Sovího klanu


Jméno: Rabbitpaw/Rabbittail
Překlad jména: Králíček/Králičí ocas
Postavení: Učedník/Válečník
Věk: 1 rok
Rodiče: ???
Sourozenci: ???
Nevlastní sourozenci: ???
Původ: Neznámý
Vlastnosti: Plachý kocourek, dobře bojuje a skáče
Partnerka: -
Koťata: -
Učedník: -
Příčina smrti: -

Cesta do neznáma - kapitola VIII

7. srpna 2015 v 1:22 | Fekete Verinen Stjerne |  Klanové příběhy
Touha při pohledu na boliaaru zalapala po dechu. Toto zvíře bylo děsivější než všichni psi dohromady, které potkala. Dovolila by si i říct, že bylo děsivější než Amondira, byť Amondira byla větší a při prvním setkání bez potíží zlomila vaz druhému zvířeti stejného druhu. Sama totiž cítila Amondiřin pach strachu. Cítila vlastně strach všech, až na ten boliaařin.
S naježenou srstí ustupovala dozadu. Je toto konec? Porazí onen tvor jejich záchranu? Budou na všechno sami?
Boliaara se zuřivě vrhla na naru. Touha se zavřenýma očima utíkala pryč. Už jí na ničem nezáleželo. Bez Amondiry všichni zemřou, takže i ona. A neměla potřebu být v panickém davu, který byl ostatně menší a menší. Jen nechtěla vidět, jak boliaara roztrhá naru na kousíčky.
Konečně se rozpršelo. Touha se zastavila, aby se vydýchala. A zjistila, že je úplně sama. Náhla začala útěku hluboce litovat a bála se, jako nikdy předtím.
"J-je tu někdo?" pípla a vyděšeně se rozhlížela kolem. Nikde ani živáčka. Zbystřila. Keře začaly šustit. Přikrčila se a naježila srst. Čekala, než se dotyčný opováží ukázat.
A ukázal se.
"Bambulko!" vydechla úlevně, když z keře vyskočila na smrt vyděšená chlupatá učednice. Okamžitě se k ní začala lísat.
"Mám takový strach!" mňoukla zoufale hnědá učednice.
"Ššš!" sykla Touha. "Nemůžeš být tak hlučná! Ještě sem přilákáš zvířata!"
"Třeba myši?" mrkla Bambulka. Touha si povzdechla. Věděla, že Bambulce to nikdy nepálilo. Byla dokonce svědkem toho, jak řekla něco o utopené rybě. Jak se může ryba utopit?
"Ty by spíš utekly. Myslela jsem spíše dravá zvířata."
"Jo ták!" Bambulčiny oči zářily. "Tos měla říct rovnou." Touha obrátila oči v sloup.
"Tak pojďme," vzdychla a vydala se směrem zpátky ke keřům, když v tom ji něco zrzavého srazilo na zem. Dotyčný ji při pádu vyrazil dech a cítila jeho tělěsné teplo. Však onen tvorr s vykulenýma očima okamžitě vstal hlasitě zalapal po dechu.
"O-omlouvám se! Nechtěl jsem ti ublížit." Touha otevřela oči a spatřila rozmazaného zrzavého válečníka.
"Kdo jsi?" zachraptěla.
"Divoký plamen, jsem ze Sovího klanu. A ty jsi Touha z Dračích, že?" mňoukl zrzek rychle a pomohl učednici vstát. Ta na jeho otázku odpověděla přikývnutím.
"A já jsem Bambulka!" přiťapkala k těm dvoum drobná chlupatá učednice. "Vy hrdličky," zamrkala a pousmála se.
"Nejsme žádné hrdličky!" zasyčela Touha. "Je z jiného klanu! A sotva ho znám!"
"No a co?" naklonila Bambulka nechápavě hlavu. Divoký plamen si uvědomil, že je to ta pověstná hloupá učednice. Její hloupounké kecy ho nechávaly tedy chladným.
"Pojďme najít ostatní. Pokud je tedy už něco neroztrhalo," zavelel Divoký plamen.
"Takže se všichni... rozutekli?" zamrkala Touha. Plamen přikývl.
"Ale takto všichni umřeme!" zpanikařila černobílá učednice.
"Neumřeme, pokud najdeme přeživší. Ve třech opravdu těžko přežijeme noc." Touha si povzdechla.
"Co když je toto náš konec? Co když už nebudou žádné klany, prostě nic? To budeme zírat ze Stříbrné kožešiny jen na ta místa, kde bychom mohli být?"
"Rád bych řekl, že to tak nebude, ale nemám žádnou jistotu. Stát se může cokoliv. Opravdu cokoliv," mňoukl Divoký plamen a odmlčel se.
"Konečně jste na chvíli zmlkli," ozval se jízlivý hlas za nimi. Všechny tři kočky se s naježenou srstí otočily a spatřily pár známých tváří. Temný déšť, Hnědovous, Bílá zima a Stříbrnotlapka tiše ťapkali po mechu k nim. Stříbrnotlapka se třásla zimou, mezitím co dospělé kočky noční teplotě odolávaly lépe. Navíc byla ze všech nejmokřejší. Bude ráda, když do rána nezmrzne na kost.
Temný déšť chvíli zarytě probodával pohledem mladého válečníka Sovího klanu.
"Netušil jsem, že budeš takový pitomec," mňoukl ostře.
"A já zase netušil, že o sobě mluvíš jako o 'něm'," nadzvedl Divoký plamen sebevědomě hlavu. Temný déšť zavrčel a vytasil drápy.
"Mohl jsi nás tím svým hlučným hlasem zabít! Teď jsi vyhnal navíc všechnu příležitostnou kořist."
"Mám takový pocit, že i tady nás kořist může sežrat," mrskla Bambulka pobaveně vousky. Ačkoli byla a bude prostě hloupá a nechápavá, na jejím výroku něco bude.
"Fajn, fajn, přestaňme se hádat," vyskočil mezi dva kocoury Hnědovous. "Ať chcete, nebo ne, pro přežití musíme držet při sobě. Nevím, jak vy, ale já nechci skončit mrtvý jen kvůli tomu, že byste nebyli schopni si vzájemně pomoci."
"Vidíte? I ten průzkumník je chytřejší, než vy!" zazubila se Touha. Jakmile to dořekla, v dáli zazářil blesk a ozval se hrom. Déšť začal i s větrem sílit.
"Tohle bude ještě dlouhá noc," zamumlala tiše Bílá zima při pohledu na oblohu.

Cesta do neznáma - kapitola VII

3. srpna 2015 v 2:25 | Fekete Verinen Stjerne |  Příběhy všech klanů
Padla noc. Vzduch byl vlhký. Vypadalo, že každou chvíli vypukne bouře. Napětí by se dalo krájet nožem. Stříbrná nara tiše vedla všechny čtyři klany směrem k lesům. Zatím nevypadalo, že by se dvounožci chystali rozpoutat peklo. Kočky přestávaly výrokům Popela věřit. A konečně dorazily k lesu. Všude se rozlil pach strachu.
"Pojďme ještě kousek dál," zavelila Amondira. "Furt jsme příliš blízko města." Kočky neochotně přikývly a opět následovaly Amondiru. Les byl nepřirozeně tichý. Ticho přerušovaly jen kroky koček a šepot stromů.
"Počkejte chvíli," zamumlala zaraženě Amondira. Ta začala obcházet velký dav koček, který ji zaraženě pozoroval, dokud se nedostala na jeho konec.
"Běžte napřed, za minutku vás doženu." Kočky polkly a se smrtí v očích šly pomalu dál, mezitím co se Amondira vzadu usadila a pozorovala část temného lesa, kterou již ušli. Náhle si všimla ostrých světel, které mohly vydávat pouze baterky. Takový zemský luxus určitě nepoužili jen tak! Naježila se jí srst. Už slyšela zřetelně i jejich hlasy.
"Chci padesát osmičku. Živou, nebo mrtvou." Hlas dvounožce byl drsný a jasný.
"Máme vypustit šedesát šestku?" zeptal se opatrně mladší jedinec. Amondira zděšeně zúžila oči. Polkla a rozeběhla se s bušícím srdcem za kočkami.
Ale bylo příliš pozdě.
"Amondiro! Ne!" vřískla Ostnoocasá, která byla na samém konci davu. Zírala na ležící tělo Amondiry s šípem v zádech. Kočky začaly panikařit.
"Nesmíš zemřít!" mňoukla beznadějně. S hrůzou si uvědomila, že ji vlastně poslala na smrt. Kdyby zůstala, nebrali by ji jako uprchlici.
Nara zakašlala. "Musíte jít dál... Beze mne." Její hlas byl chraplavý a tichý. Pomalu vstala.
"Musíš je uklidnit. Nesmí se stát, aby se rozutekli..." Ostnoocasá rychle s velkýma očima přikývla a se smutkem odběhla. Amondira se pomalu otočila na druhou stranu a větřila dalšího protivníka. Šedesát šestka. Je známa jako jeden z nejostřílenějších bojovníků. A to znamenalo jediné - nesmí se dostat ke kočkám. Nara se přikrčila a začala hlasitě vrčet. Z keře konečně vyrazila svalnatá hnědá boliaara, která bojovně zařvala. Pár nejbližších koček se ohlédlo, zděšeně vřísklo a uteklo pryč, co nejdál od té hrůzy.
Amondira prázdně kousla do vzduchu. Boliaara zježila srst, aby vypadala větší a hrozivější. A vrhla se na zraněnou naru. Ta ji sekla do tváře. Zalapala po dechu a zatřásla hlavou. Obě dvě se postavily na zadní a sekaly do sebe hlava nehlava. Po chvíli opět protivníci stáli na všech čtyřech, snažíc se druhého zastrašit řvem. Nara se nenechala zastrašit. Sice byla zraněna, ale stále byla podstatně větší.
Boliaara vycenila zuby a rozeběhla se proti Amondiře. Byť se dala do obranné pozice, proti dalšímu útoku nic nezmohla. Převalila ji zuřivě na záda a jako nic ji ukousla část ucha. Nara zalapala po dechu. Stisk boliaar je natolik silný, že jim nedělá větší problém drtit kosti. Byla tedy ráda, že to odneslo jen ucho. Agresivně vycenila zuby a odhodila od sebe boliaaru. Ta zavrčela a začala naru obcházet dokola. Amondira se otáčela zároveň s ní a pozorovala ji jako ostříž. Však teď byla na ni příliš rychlá. Boliaara se rozeběhla a zuřivě skočila naře na záda. Ta bolestně vřískla a začala běžet všude kolem, ale boliaara se stále nepouštěla. Beznadějna zavyla, postavila se na zadní a celou vahou padla na záda. A opět se rozprostilo temné ticho. Však po chvíli začala bouře.


Cesta do neznáma - kapitola VI

3. srpna 2015 v 0:40 | Fekete Verinen Stjerne |  Příběhy všech klanů
"Konečně venku!" zavrněla Touha a nadechla se čerstvého vzduchu. Avšak v chodbách strávili nějakou tu dobu, takže se připozdívalo. Vzduch byl tedy o to lahodnější.
"Chcete jít hned hledat ty dva?" zeptala se Amondira a ohlédla se na všechny kočky. Ty přikývly.
"Máš nějaké tušení, kde by mohli být?" mrskla ocasem Němá hvězda. Nebylo novinkou, že byla družkou Popelavého měsíce. A právě Popelavý měsíc byl bratr Popela, kocoura, který společně s další kočkou zmizel. Amondira si povzdechla. "Mohou být takřka kdekoli ve městě. Tedy, pokud z nějakého důvodu neodešli, či nešli k lidem."
"K dvounožcům by určitě válečníci Dračího klanu nešli!" prskla Ostružka.
"Uklidni se," řekla ostře nara. "V krutých časech jsme schopni všeho."


Flag Counter


Stats


Map