Nůžky

20. října 2018 v 12:42 | Fekete Verinen Stjerne |  Tevian
V uličkách nočního Marsonu procházel se muž, zahalen a okolím zděšen. Rozeběhl se domů, cítil, jak ho snad něco transcendentního sleduje a chce ho polapit. Ale co? Jaká okem neviditelná skutečnost ho chce mrtvého? Byl snad muž krutý? Způsobil, či snad způsobí světu nějakou zkázu? Ví to snad nějaká živá bytost?


Muž doběhl k jakési staré budově a zalapal po dechu. Je tu. Ponořil svou ruku do tašky a vytáhl z ní krabičku, kterou hned na místě otevřel. Byly v ní jakési pilulky, které hrály všemi barvami. Muž na ně hladově pohlédl, hned si je vzal do ruky a strčil do úst. Všechny.

Rozklepanýma rukama po dvou minutách konečně odemkl dveře a následně vklouzl do svého bytu. Hlasitě si oddechl a hned si sedl na své staré křeslo. Zakryl si dlaněmi své oči a začal si něco sotva slyšitelně mumlat. Pak sebou divoce trhl, div nespadl na zem. Vystrašeně se ohlédl kolem. Co to bylo?

Jeho zrak přistál k oknům, do kterých bouchaly okenice. Pomalu k nim šel, vystrašený z toho, že nejspíše přichází vichřice.

Jakmile pohlédl z okna na nebe, potlačil výkřik a vytřeštil oči. Obloha již nebyla temně černá a posetá zářícími hvězdami, ale byla barvy zaschlé krve a plná elektrických výbojů. Z toho šoku začali muži slzet oči. Ano. Noční můra se stává skutečností. A nemohl se z ní probudit.

"Porušil jsi dohodu!" vykřikl mužský hlas vzteklý jako vyhladovělý pes. "Zabil jsi!"

Muž se vyděšeně otočil a zalapal po dechu. Co to bylo? Blouzní snad? Cítil, jak se svět kolem něj točí, jak se rozmazává v mrzké barevné skvrny, jak realita praská a trhá se.

Hned sebou hodil do křesla a úzkostně zíral před sebe. Možná se mu to všechno jenom zdá. Možná si jen dal moc medicíny.

"Můžeš za všechno!" zaječel ženský hlas v uších muže. Tomu zděšením málem zastavilo srdce. Hlasy! Všude hlasy!

"Kdo jsi? Kde jsi? Ukaž se!" zavřeštěl výhružně muž, vytáhl si z kapes nožík a začal s ním kolem sebe zlostně máchat. Pot mu po kapkách stékal po tváři.

Hlasy se však nepřestaly ozývat. Bylo jich víc a víc. Jiných a jiných lidí. Ale nikoho neviděl.

Muž hnedky popadl ovladač od staré televize a zapnul ji. Zvuk zesílil okamžitě na úplné maximum, aby přehlušil hrůzné hlasy.

"Dnes odpoledne bylo naleznuto tělo zavražděné sedmatřicetileté matky z Marsonu a sedmdesátiletého muže, který byl nejspíše otráven. Po viníkovi již pátrá policie," hlásila televize.

Hlasy mezitím sílily a sílily. Mluvily na něj. Křičely na něj. Nutily ho ke špatným věcem. Televize ne a ne pomoci ubohému a zoufalému muži. Je snad ještě nějaká záchrana?

Muž zavzlykal, zavřel oči a zacpal si uši oběma rukama. Na víc se jeho ubohá existence nezmohla.

Stal se však zázrak. Řvoucí hlasy utichly. Všechno bylo pryč. Už žádné zoufalství, už žádný hluk, žádná deprese a vina. Nic. Ticho bylo až mrazivě krásné a hlavně osvobozující. Je konec. Konec šílenství. Vyhrál. Vyhrál! Je to snad důkaz, že každý je schopen zvítězit nad vlastními démony?

Muž si hlasitě oddechl a ukápla mu slza. Spadl mu přímo až balvan ze srdce. Už málem zapomněl na to, jak vlastně vypadá pocit úlevy a svobody. A byl rád, že si to teď připomněl.

Jeho hubené ruce po chvíli sjely z uší dolů ke stehnům. Zasněně se podíval na bílý strop a pousmál se. V duchu poděkoval pánu bohu, ačkoli se celý život prezentoval jako zarputilý ateista.

"Jak jsi mohl!" zaječely hlasy. "Vše jsi zničil! Víš, kolik lidí kvůli tobě padlo? Dochází ti to?! Nestvůro! Špíno!"

"Ne! Ne! Stačí!" vřeštěl muž a spadl z křesla na studenou podlahu. "Prosím! Já nechtěl!" brečel. Už nevěděl, co dělat. Chtěl pryč, jít co nejdál, ale byl příliš sláb na to, aby utekl z bytu. Nebo mu to spíše bránila přesahující veškerý rozum?

Trochu mu svitlo v hlavě, jakmile spatřil na konferenčním stolku jakýsi zvláštní objekt. Nůžky. Divoce se mu rozbušilo srdce a začal se k nim plazit. Hlasy mu mezitím bzučely v hlavě jako roj kobylek. A byly stále hlasitější a hlasitější.

Divoce nůžky popadl a rychle se postavil, až se mu z toho hlava zamotala. Přiložil si nůžky k uchu. Ruce se mu třásly jako člověku po mrtvici. Polkl a jedním rychlým pohybem mu celý hrot nůžek najel do ucha. Chvíli slyšel zoufalé a ohlušující pískání, ale pak už nic. Cítil, jak mu z ucha teče potůček krve.

Kap. Kap. Kap. Konec se blíží. Už ho objímá svými vychrtlými pažemi.

Kap, kap. Krev stékala po prastarém a kdysi hodnotném dřevěném nábytku.

Kap, kap, kap, kap. Hlasy už byly pouze v jednom z jeho uší. Je na půl cesty k vítězství.

"Přestaň! Přestaň, ty blázne! Idiote! Ne, ne, ne!" řvaly hlasy. Bylo znát jejich upřímné vyděšení, že jejich porážka se blíží. A to nesmí dopustit. Ne, to nemůžou! Nemůžou se vzdát tak lehce, když se dostaly tak daleko! Ne! Ani náhodou!

Kap. Kap. Muž zařval jak pavián na celý byt. Byl v bolestech, ale přesto se odhodlal opět popadnout zkrvavené nůžky a celý akt zopakovat i s druhým uchem.

Kap, kap, kapity kap. Nic. Ticho. Zdánlivě neviditelná mlha objala muže kolem ramen a šeptala mu báseň na uklidněnou, kterou nemohl slyšet.

Kap, kap, kap. Hlasy byly pryč. Odešly. Vypařily se. Již navždy. Už je nemohl jak slyšet. Zvítězil.

Muž se skácel na zem do kaluže své vlastní krve. Smál se, ale svůj zoufalý smích neslyšel. Byl přesvědčen, že bez hlasů bude moct vést život normálního člověka. Všem se omluví. Napraví vše, co způsobil. Zachrání se. Věřil v to. A tato víra ho posouvala o krůček dál.

Kap. Kap. Kap.

Kap. Kap.

Kap.

Kap. Kap.

"Nikdy se nás nezbavíš!" zaječely hlasy plnou silou, až se muži málem srdce zastavilo. Ani teď jeho snahy nebyly úspěšné. Křičel a brečel, bušil zoufale do stolu. Jako by tohle mohlo tuhle zoufalou situaci změnit! Ale tohle změní.

Vzal nůžky a zhluboka se nadechl. Byl si jist, že tohle má smysl. Jestli tohle nevyjde, tak už nevyjde nic. Ale tohle, tohle vyjde.

Kap, kap, kap.

Omluvil se v duchu svým bližním. Omluvil se jim za to, jak jim zničil životy. Jak jim ublížil. Jak toho lituje. Přál si, aby tohle celé dopadlo jinak. Ale osud si pro něj nachystal holt jiný příběh, než jaký by chtěl.

Muž zavřel oči a začal do sebe nůžkami bodat, než ztratil tolik krve, že padl na zem.

A takhle skončil příběh tohoto muže. V kaluži krve a slz umíral tak, jak žil - uboze.
 


Komentáře

1 Moje máma Moje máma | Web | 20. října 2018 v 14:25 | Reagovat

eeeek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Flag Counter


Stats


Map